Till slaví 60. narozeniny a Flake mu gratuluje

K příležitosti Tillových 60. narozenin napsal Flake svou gratulaci exkluzivně pro Süddeutsche Zeitung .

Níže si můžete přečíst český překlad.

Dobrý člověk

autor: Flake Lorenz

Vlastně byste nemuseli čekat na kulaté narozeniny, abyste uctili památku tohoto úžasného člověka. Také by stačilo zastavit se kterýkoli jiný večer a vzdát hold jeho síle přírody. Kromě toho je možné, že narozeniny Tilla Lindemanna tuto středu vůbec nejsou pravdivé. Už když Bravo začátkem 90. let poprvé informovalo o Rammstein, byla naše data narození zcela vymyšlená. Už tehdy jsme byli pro cílovou skupinu Bravo příliš staří, takže nás redakce jednoduše omladila o několik let. To nebyl problém, protože internet byl stále prázdný.

Brzy jsme si uvědomili, jak moc nezáleží na tom, kolik vám je let. Mnohem později, když se Rammstein stali úspěšnými, bylo ještě lepší být starý. Můžete se klidněji vypořádat se všemi blbostmi a v klidu si užívat štěstí. Kromě toho, věk člověka je jen v mysli pozorovatele, alespoň já neznám nikoho, kdo by se označil za starého. Naproti tomu si dodnes vzpomínám, jak jsem se jako mladý hudebník nemohl uklidnit, když jsem se dozvěděl, že kytaristovi jedné kapely, se kterou jsem se přátelil, je přes třicet. „On ještě smí hrát hudbu?“ zeptal jsem se. Muži po padesátce byli polomrtví, bručící dědci v ošklivých hnědých šatech, přirození nepřátelé každého mladého člověka.

Till mi připadal starý, když jsem ho potkal. To bylo v polovině 80. let v NDR. Till byl nejen starší než já, ale na rozdíl ode mě už byl také opravdu dospělý. Bydlel ve vlastním domě, zatímco já jsem ještě dřepěl u rodičů v dětském pokoji a neměl jsem ještě ani přítelkyni. Poprvé jsem Tilla viděl v roce 1986 v klubu ve Schwerinu po koncertě Feeling B. Okamžitě jsem si ho všiml: Till byl velký silný muž, který na jedné straně vyzařoval přirozenou autoritu, ale zároveň působil velmi plaše. Neváhali jsme, když nám nabídl, abychom s ním jeli domů. Jeho dům na venkově nedaleko Schwerinu mi připadal jako ráj, byl neuvěřitelně útulný, nejspíš proto, že si ho tak sám zařídil; vyboural stěny mezi místnostmi a nechal stát jen polorozpadlé dřevo. Hlasitost jeho sterea byla zesílená na maximum a z levných reproduktorů řvaly Sisters Of Mercy.

Nikdy v životě jsem si nic takového nedovolil. Co by si mysleli sousedé? Když jsem si chtěl mezitím zahrát nějakou písničku na klavír, Till mi ho jednoduše přenesl do jiné místnosti, kde nebyl takový hluk. V jednu chvíli jsme jako Šípková Růženka všichni usnuli tam, kde jsme seděli a stáli, a když jsem se druhý den ráno probudil, představoval jsem si, jaké by to bylo žít pořád jako Till. Ten nápad se mi nesmírně líbil.

Jeho život samozřejmě nebyl nepřetržitou oslavou. V domě bydlel i proto, že se předtím vyhrotily spory s jeho otcem, který také nebyl zrovna křehký. Till dal svému otci, autorovi dětských knih Werneru Lindemannovi, takovou boxerskou ránu, že vletěl do jahodového záhonu. Werner Lindemann poté vyhodil Tillovy věci ze střešního okna. Život ve sportovním internátu a učení na truhláře v Rostocku také nebyla žádná legrace. Později žil Till ve svém hnízdě jako svobodný otec s dcerou Nele, což ho pravděpodobně zachránilo před odvodem do armády. Till mi vždycky připadal a připadá v dobré náladě – trochu jako Obelix, samozřejmě ne postavou, proboha, vypadá spíš jako Arnold Schwarzenegger, ale prostě chováním je spíš Obelix. Vždycky říká: „Přátelé, mám plán, pojedeme tam nebo tam a všechno rozbijeme na kousky!“.

Když náhle padla zeď (berlínská), odjel Till s několika přáteli do Lübecku a utratil všechny ušetřené a vyměněné západoněmecké peníze za gumové medvídky. Posadil se ve dveřích a všechny je snědl. Samozřejmě se mu podařilo ulovit i divočáka – v té době bylo výhodné, že bydlel tak blízko železničního náspu. Když se číšník zeptá Tilla, jestli mu chutnalo, obvykle odpoví: „Ano, děkuji, bylo toho dost.“ Mimochodem, s Obelixem sdílí také velkou lásku k malým psům. Till souhlasí s (údajně) Františkem z Assisi, který napsal: „Pes mi zůstává věrný i v bouři, člověk ani ve větru.“

A stejně jako Obelix, i Till zřejmě propadl kouzelnému lektvaru, protože má opravdu obrovskou moc.

Tehdy dokázal vyměnit kolo na Trabi bez použití zvedáku. Když jsme kdysi museli pracovat jako stevardi na festivalu pod širým nebem, Till prostě prorazil pěstí okno auta, aby řidiče zadržel.

Když Till uvidí nějakou vodní plochu, okamžitě se do ní ponoří a propluje jí jako motorový člun. Krabice, které nosíme ve studiu nebo ve zkušebně jako čtveřice, si sám upíná pod paží.

Když jsou někde zamčené dveře, jednoduše mě prostrčí oknem v prvním patře, abych je pak mohl všem otevřít zevnitř.

Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by k hudbě a textům přistupoval tak pragmaticky. Till by původně nikdy nepomyslel na to, že se stane zpěvákem. Všiml si sice, že hudebníci ve Schwerinu měli úspěch u žen, a pak hrál na bicí v punkové kapele – ale za ta léta jsem opravdu nikdy neměl pocit, že by ho punková hudba nějak zvlášť zajímala. Důležitější pro něj vždy byla efektivní a promyšlená scénická show. Till například jednou dal do basového bubnu kuřata a látku stáhl až po první písni, takže se zvířata potácela po pódiu.

Když s námi měl Till zpívat, bylo to pro něj zpočátku velmi těžké, protože jako zpěvák se nemůžete schovat za nástroj nebo jiného hudebníka. Proto si nasadil svářečské brýle, aby vypadal jako přátelský hmyz. Till zpíval krásně, hluboce a konejšivě. Okamžitě jsme si přestali dělat starosti. Všechno by bylo v pořádku. Potřebovali jsme jen dobré texty. Till si tedy sedl, aby je napsal. Nikdy si nehraje na velkého umělce, který musí vyjádřit své hluboké pocity. Raději přemýšlí o tom, co ještě můžete na jevišti zapálit (například mě). Takto bývaly koncerty obrovskou zábavou. Tenkrát jsme vždycky nejdřív hledali nějakou atraktivní vesnickou hospodu, abychom se co nejvíc najedli. Teprve pak jsme si připravili věci a začali hrát.

Till miluje ženy – a ženy milují jeho. Ale to, jak navzdory všemu dokáže skutečně projít životem zcela bez příkras, ve mně i po 37 letech vyvolává hluboký obdiv. Jásající davy, ceny a vyznamenání ho skutečně nechávají zcela chladným. Uspořádání večírku pro celou naši posádku je pro něj zřejmě důležitější než jakýkoli koncert. Mimochodem, na desítky let se vzdal svých práv textaře, takže nás všech šest v Rammstein vydělává úplně stejně. Tímto způsobem Till rozhodně prodloužil život kapely, protože peníze jsou obvykle spouštěčem rozpadu. Na druhou stranu on svými texty a hlasem rozhodujícím způsobem formuje naši kapelu.

Takže stále můžeme úspěšně bránit naši malou východoněmeckou vesnici. U Teutatů! Ať Tillovi nikdy nespadne nebe na hlavu!

Překlad: DeepL a Google Translator

Foto: Jens Koch

Originál textu je přístupný zde po registraci zkušební lhůty placeného členství.